Up 2017-01-27 Panska v US Slideshow

SNĚŽNICE - (velmi volně inspirováno Pánskou jízdou v Údolí sviní v lednu 2017) Autor M.R.C.A. © "Proč máš na nohách sněžnice!!!" vykřikla manželka večer v ložnici, když jsem se citově vyprahlý po návratu z nemocnice vydal na další vysokohorský výstup pod její peřinu. Trochu mně to připomnělo povídku Š&G a legendární zvolání "Proč tančíš, když máš na nohou pluhy?", ale nemohl jsem si pomoct. Připadal jsem si po minulém víkendu s těmi sněžnicemi tak nějak spjatý, asi jako Avatar se svým létajícím koníkem, jako Menzelova noha s plynovým pedálem Škody Ferat, nebo jako Žížalova pusa s kazoo... prostě to nešlo odtrhnout. Najednou jsem si připadal, že jsem se s malinkýma sněžničkama na nožičkách musel už narodit, co by tenkrát sotva 5ti kilové miminko. Možná, že v minulém životě jsem žil někde v Nemčhe Bazáru a lebo pod Rysmi, napadlo mne. "Říkej mi Tenzingu!" zvolal jsem, nevzdávaje se svého manželského 2minutového přídělu rozkoše. "Udělám ti to jako Yetty!" a rozvášnil se tak, že jsem si do rytmu začal broukat píseň "Když jde blizzard s vychřicí". Když už mně zbývalo jen pár yardů k Mary Anne, strhla se skutečná sněhová vichřice, doslova blizzard a bílé vločky se začaly snášet na postel a rozmr...zelou manželku. "Ty debile, tys těma sněžnicema roztrch peřiny!!!" Abych to tedy vysvětlil: Tomuto mému novému koníčku, tedy ne pettingu, ale trekingu na sněžnicích, se věnuji intenzivně rok. No, intenzivně o tom mluvím, protože je pravda, že první pokus před rokem skončil už v základním táboře, když jsme byli tak dlouho na odchodu, až jsme z chalupy ani neodešli, ale to byla jiná kapitola. Takže po loňských zkušenostech s nespolehlivou půjčovnou "Sněžnicnakaždounohuvodmagoravylitýho" jsem si je letos zajistil sám a půjčil si jedny, ty největší, v práci a v rámci tréninku jsem v nich dorazil už v pátek do základního tábora v Údolí sviní, zmrzlý na kost, těšíc se na vytopenou chalupu. "Ani se nezouvej, nebo ti vomrznou nohy", řekl mně Magor hned ve dveřích místo pozdravu a odplivl si rampouch. Rychle vlezu do světnice, že se ohřeju a tam kolem stolu sedělo 12 modrých Šmoulů a několik malinkých Šmoulinek. Jediný, kdo mohl ještě trochu hýbat prokřehlýma rukama, byl Skála, který jediný skálopevně věřil, že se mu podaří roztopit nový kotel, dle výkonu zřejmě značky Calex. Když jsem tedy co by ze všech chlapů v chalupě ten momentálně nejteplejší, všechny rozmasíroval a vodejchal, aby povolili, mohli jsme se konečně přivítat a pozdravit. Obvyklého "placáka" jsem radši vynechal, abych náhodou někomu neurazil zmrzlou ruku. Shodil jsem batoh ze zad a přes péřovku si přehodil ještě spacák a přisedl k ostatním účastníkům pánské jízdy 2017. U stolu se právě vyprávěly historky z léta, kdo kde byl na dovolené a jaká byla zkurvená vedra, jak jsme se v nich kurevsky potili, atak. Jediné, kdo se v tu chvíli zřejmě zpotily, byly Jindrova 15tiletá dcera se svou kámoškou, páč měly údajně vlhké kalhotky, načež se kolem stolu rozvířila, sic šálami kolem obličejů tlumená, ale o to víc vášnivá debata, jestli by se věková hranice povolené účasti našich potomků neměla u holčiček snížit směrem dolů. Ostatně ty slečinky si stěžovaly i na Žížalův čaj, že prý je nějaký divný, nebo co. Tak ať příště seděj doma na prdelích s mámama, když jim od táty nejede normální teplý rum s vodou! Nebo bez vody??? Každopádně se Skálovi podařila chalupa nakonec vytopit na už příjemných 5°C a ti otužilejší sundali šály z obličejů, takže jim konečně bylo rozumět. Nebývá to u mne zvykem, neb v jídle neznám bratra (a v posteli sestru), ale už i mně docela slušně kručelo v břiše, když na mně konečně přišla řada ve frontě u kamen, kde jsme si všichni postupně dali k večeři luxusní Žížalí polívku, tedy kuřecí vývar, který uvařil Žížala a Magorův epesní gulášek. U stolu to nešlo, neb na těch 2 metrech od kamen ke stolu každý talíř okamžitě vychladl, těm pomalejším se dokonce stihl pokrýt jinovatkou. Nebyl by to ale gulášek, když by se nespláchl dobrým pivem, což ale moc dobře nešlo, páč jsem se bál, abych si při záklonu nevyrazil zuby tím žlutavým rampouchem s bílou zmrzlou pěnou. Takže když jsem dolízal své třetí pivní "calipo", které na mne vždy vypadlo z pulitru, zábava se začala pomalu rozjíždět. Protože jsem už ale měl z piva omrzlý jazyk, nadhodil jsem, jestli si nedáme radši kořku. Nápad se ujal stejně rychle, jako nový přípitek "čumnakundu". V tu chvíli stačilo už jen vysekat nástroje ze zamrzlých futrálů. Když jsme uklidili pajcr s krumpáčem, mohla začít dlouho očekávaná hudební produkce. Dvě kytary, housle, mandolína, banjo, foukačka, bohužel i kazoo, místo basy rovnou sud, to už je na docela slušnou kapelu. Na úvod jsme si na rozehřání zahráli Severní vítr, následoval loupežnický hit z Mrazíka "I lyštičky mají své (teplé) nory, my nemáme nic". Další song nadhodil Kaplan: "Až si jednou sundám boty..." Jó, Křesťanovka, ta je dobrá! Jen jsme ji dohráli, tak Kaplan zase "Až si jednou sundám boty....". Ale jo, tak sice jsme ji zrovna dohráli, ale je to fakt pěkná písnička, tak jsme ji dali ještě jednou, dvakrát, ... no a když jsme ji hráli asi po vosumnáctý, tak, to Kaplan už fakt nevydržel a bouchl do stolu: "Až si jednou sundám boty, až mně rozmrznou, tak dojdu nahoru pro uzený a pro špek!" "Někdo špeka?" ožil najednou Žížala. A bylo po hraní. Když se ostatní muzikanti vrátili z chodby, tak si vysmáty Kaplan dal svou 12ku Takamine pod krk a dožadoval se smyčce, banjista Důďa tupě zíral na své prsty bez nechtů a ptal se stále do kola, kde má prstýnky, které si v chodbě sundal přimrzlé k nehtům i s nehty, aby si mohl zahulit. Žížala zahrál na kazoo ukolébavku, kterou vzbudil všechny spící děti a my jsme šli všichni radši už spát, neb to hlavní bylo teprve před námi. Jediný, kdo spát nešel, byl Skála, který se stále snažíc roztopit kotel, začal ze zoufalství ač ateista modlil ku Sv.Čochtanovi (budiž mu skládka lehká, nebo kde je mu konec). Asi byl tam nahoře vyslyšen, protože ráno bylo ve světnici neuvěřitelných 10°C a mohli jsme odhodit čepice a rukavice a posnídat jako lidi. Vytáhly se buchty od manželek a protože jsem neměl co vytáhnout, vsadil jsem před náročným vysokohorským výstupem na tradiční snídaňovou trojkombinaci horalů: polívka - guláš - šnyt. Oproti loňsku jsme se vykopaly ven už asi po pátém šnýtku. Možná to bylo i tím, že jsme si venku chtěli odložit několik vrstev svršků a trochu se ohřát na sluníčku. Azúro, sněžnice nasazeny, po sté ujištěn Magorem, že vzhledem k mé kondici a váze to bude opravdu lehká procházka, jsme mohli vyrazit. Tedy jen já, Magor a Skála, ostatní šli s dětmi, vlastně s holkami, na sjezdovku k Mihalovi, ke které jsme po chvíli dorazili také. Než jsem se vydýchal, měl Magor se Skálou už pivo téměř vypité. Pomalu jsem si s výhledem na vrcholky Krkonoš vychutnával nejlepší jonťák co znám a sledoval lyžařky ve frontě na vlek, kterak jim stoupá sebevědomí, protože od stánku, kde kořalkoval zbytek naší pánské sestavy, se neustále ozývalo "čum na kundu". Nechtěl jsem těm nevinným dívkám kazit radost, že kluci nehodnotí jejich postavy v upnutých lyžařských kombinézách, ale že se jedná o nový přípitek nahrazující už tak omleté "voči pičo". Radost mně zkazil až Magor, když ukázal hůlkou kdesi k horizontu, kde končila sjezdovka. Při záklonu, když jsem chtěl vidět, kam až jdeme na tu slibovanou procházku, jsem si hnul krčním obratlem. Prý vyjdeme jen tu sjezdovku a pak to bude pohoda lesem na Vrbatovku a Zlaté návrší: Jó, tak maximálně zlatý voči! A to prý když mně cestou nahoru po sjezdovce předjede 5 lyžařů na vleku, tak jsem bačkora, zahlásil Magor, o kterém jsem v tu chvíli začal pochybovat, zda náhodou není ještě větší Magor, než ten z Plastiků. Když mně předjížděla jedna holčička v růžové kombinéze už po pátý, tak jsem si tedy jako bačkora rozhodně nepřipadal. Připadal jsem si totiž jako kretén, protože se pokaždé ptala svého tatínka, co to mám na nohách a dostalo se ji odpovědi, že sněžnice, aby se mi lépe šlapalo, načež holčička pokaždé zahlásila, že když mně vidí jít, že by mně to šlo asi lépe bez sněžnic a rozhodně směrem dolů. Čubka jedna malá přechytralá. Čím výše jsem stoupal sjezdovkou, tím více se mi otvíral obzor za horizontem. Prý že dál to bude pohoda! Jedině snad rolbou. Tu jsem ale nikde přistavenou neviděl, jen Magora se Skálou, kteří čekajíc na mne z nudy uplácali sněhuláka velikosti Yettyho. No řeknu vám, že takhle protivnýho sněhuláka jsem snad ještě neviděl. Jen slyšel, na koncertě kamaráda Arnošta. Jen mně uviděli, zavřeli placatku s kořkou a zmizeli v lese. Aha, přestávka asi nebude... Vyrazil jsem tedy rovnou v jejich stopách hlubokým prašanem. Nevím, kde udělal výrobce mých sněžnic chybu, ale přesto že jsem šel v 2x prošlápnutých stopách, tak jsem se stále bořil níž a níž. Do toho se zabubláním kdesi v mých útrobách začaly ozývat Žížalovi naložené syrečky, které jsem si dal jako dezert po snídani. Na otázku, jestli tu je někde záchod, mně Magor odpověděl, že nahoře na Vrbatovce a že to je támhle kousek a já se při záklonu znovu zlomil. Chtělo se mi zařvat, že se snad posral, ale bál jsem se, že bych si tím akorát sám něco přivolal. Přeci jen čerstvý horský vzduch už vzal za své varovnými signály z mých kalhot. To musím dát! Přeci jen lopuch nikde, i když smrčků dost. Můj nos mně stále ujišťoval, že motivace být už nahoře, je víc než vážná. Chtělo se mi jít po čtyřech, ale půjčil jsem si neprozřetelně jen jeden pár sněžnic. Mlel jsem už z posledního a představoval si, jak mně nad Vrbatovkou stavěj další mohylu, když se Magor se Skálou konečně slitovali, počkali na mne u dalšího sněhuláka - tentokrát Krakonoše, za kterého by se nemuseli stydět ani v Jilemnici na náměstí. Magor mi dal čokoládu, Skála panáka a dvojhlasně mně řekli "a teď se otoč." Pohled jaký se mi naskytl mi doslova vyrazil dech. Takový pohled snad nezažil ani Messner na žádným ze svých, ve srovnání s tímto, trapných vejšlapů. Husté bílé moře, z něhož jako ostrůvky v Tichomoří vystupovaly vrcholky sluncem osvícených hor a nad tím vším azurově modré nebe narušené jen tenkou bílou čárou stíhačky, která jakoby na nebi psala "To čumíš, co?" Ten pohled, panák slivovice, čokoláda a další zabublání mně dodalo poslední zbytky sil a já se ten poslední kilák (podle Magora 100 m, ale jemu já už nevěřím ani dobrej den) na vrchol doslova vznášel po bílé peřině prašanu a vylétl na Vrbatovku s Magorem a Skálou kdesi daleko za zády. Když ti mí dva horští průvodci konečně dorazili na vrchol, už jsem hodnou chvíli seděl na oné místnosti. Bylo to vopravdu vo fous, i když při zjištění, že mám pod mikinou a bundou kalhoty s kšandama jsem se na to už chtěl vy..., ale kousl jsem se, přeci jen jsem už byl v cílové rovince. Tedy kabince. No... asi takhle. Viděli jste někdy lavinu? Tak teď si ji představte hnědou ... Z chaty jsem vyšel ve chvíli, kdy kluci vystáli frontu na pivo. Tenhle jonťák fakt miluju. Cítil jsem se najednou o tolik lehčí a odpočatý, že jsem chtěl pokračovat dál na Sněžku, a snad i do Polska, ale prý bych nedošel už ani na Labskou, čemuž jsem dal na konec za pravdu, protože po cestě dolů se mně na sjezdovce rozklepaly nohy jak ratlíkovi. Mít ho, tak bych v tu chvíli dal království za sáňky!!! Pak už jen obvyklá zastávka na Tesle, z které jsme už z dálky slyšeli řev ostatních účastníků zájezdu "Čum na ku.....!!!!" Já spíš ale zoufele čuměl na rundu velkých slivovic, která na nás čekala hned po příchodu. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením ... tak tohle mně za to fakt nestojí. Skřípajíce zuby jsem jednu velkou slivovici, dalo-li se tomu tak vůbec říkat, polkl. Přeci se teď nepobleju, když už jsem se neposral po Žížalových syrečkách! Naštěstí Magor a Skála byly stejného názoru na kvalitu podávaného moku, tak jsme si u nové sympatické servírky Irenky na rozdíl od Žížaly, Kaplana a dalších objednali už jen kafe, tatranku a pivo a šli na chalupu. Naštěstí jsme nebyli první příchozí, takže už bylo zatopeno a poprvé jsem si tento víkend mohl sundat bundu. Jak už jsem psal někde výše, tak na pokraji smrti hladem (a žízní) jsem si zachránil život polívkou, guláškem a orosenou Plzínkou. A to dokonce i u stolu, na kterém konečně roztála ledová krusta. To si dnes konečně pěkně zahrajeme v teple! Ale z páteční kapely jsem zbyl jen já, Důďa s banjem a Jarda s mandolínou. Kaplan z Žížalou totiž zažívali své sté Déja vu na Tesle (Idolu nebo Benzině, to je vlastně jedno kde). Po pár písničkách jsme se docela sehráli, takže jsem v duchu začal vymýšlet název naši nové kapely. Po napití Plzně jsem zalitoval, že Cop je už obsazen. Tak co třeba Cip, pičo? Nikdo z nás ale není z Ostravy, ani tam nikdy nebyl, takže škrtám. Anglický názvy nám v parlamentu zakázala ta píča Semelová, takže co třeba Hoši z Údolí sviní? Nejsme ale žádný buzny, takže taky škrtám. Napadl mně všeříkající název Sluchaři, ale vzpomněl jsem si, jak měl předchozí večer Kaplan na 12ce naladěné jedno z Háček jako Éčko a furt se rozčiloval, jak to může být rozladěný, když ta kytara stála přeci 30 litrů. Takže tento název jsem taky vypustil. Načež konečně dorazil Kaplan s Břízou, že maj žízeň, protože na Tesle došla všechna slivovice, rum, pivo, vaječňák a okena a přidali se k produkci. Po požitém množství alkoholu ale naladěni na zcela jiné tepové frekvenci. Takže ač kliďas a značně unaven, obul jsem si jednu snežnici na pravačku, bo v ní mám větší sílu a Žížalovo kazoo rozdupal. I ty další dvě, které měl schované v kapse. Kvintet, zredukovaný tímto nutným zákrokem na kvartet se snažil o nemožné a to zahrát v jedné chvíli co nejvíc písní najednou. Nebo aspoň jednu ve stejném rytmu. A v tom mi to došlo! Název kapely byl na světě. Pravda, někdo by mohl namítat, že je to podobný jako Monogram, mimochodem skvělá bluegrassová kapela. My se budeme jmenovat METRONOM!!! Ale co by na to řekla ta píčakomunistickáSemelová??? Možná bude naši sehranost lépe vystihovat název "První doba". A v soukromí, třeba v Údolí sviní nebo na Tesle si můžeme říkat "First time", to zní tak nějak světově, což my všichni zúčastnění vlastně jsme. Tak ještě uvidíme ... No, ale to jednomu vyhládne při takovém hraní a vymýšlení názvu kapely! Magor už na mně pozná, kdy trpím hlady, tak hned přiskočil s nabídkou: "Klobásku, uzený, špek?" Při vyslovení toho posledního slova ale Žížala vytřeštil oči jako strýček Skrblík po uzření dolaru. Dál už se situace prakticky opakovala, jen s tím rozdílem, že tentokrát to byla jízda tramvají z chodby dvakrát na Mírák. Netušil jsem, že Jindra umí řídit tramvaj, ve které vozil od ucha k uchu vytlemeného Zunta. "Pravdu má jenom bouchačka" řval Zunt z tramvaje za souhlasného přikyvování řidiče Jindry. Netušil jsem ani, že Žížala v době kompjůtrů jezdí na skůtrutrutrutrujůtrutru, kterým se snažil předjet tramvaj ... No a pak si dělejte umění s takovým publikem. Jediným světlým okamžikem večera snad byl jen příchod Miky, Martina a Karla. Tedy přesněji příchod Karla, za kterého se pod záminkou vstupu na pánskou jízdu převlékla Irenka. Pokud by mým prvním chlapem měl být Karel, tak to bych snad i zhřešil ... Když Karel a všichni Mikaboys odešli zpět na Teslu chystat snídaně, těšil jsem se, že konečně ulehnu. Spal jsem totiž ve světnici, protože na pokojích už bylo plno. Na gauči, na kterém se za celý večer vystřídali snad všichni krom mne, spal v mém spacáku tentokrát Hynek. Tak tady už chybí jen Vilém s Jarmilou! Lehl jsem si tedy do křesla a snažil se usnout. To jsem ale nevěděl, že vlastně spím na Míráku, kde kolem mne co 5 minut projela noční tramvaj řízená Jindrou a pronásledovaná Žížalou na skůtrutrutrujůtrutru. Když už jsem konečně usínal, tak přijela poslední tramvaj a za křiku, že už je na konečné ulehl Jindra do druhého křesla. Když se mně podařilo opět usnout, tak Jindrovi začal zvonit budík a to se opakovalo snad každých 10 minut. Tak to ne! To se fakt nedá! Nevrlý a nevyspalý jsem se sbalil a vydal se za svítání k autu, že se dojedu vyspat v klidu domů. Vyjíždím z parkoviště na hlavní, když v tom se od Horních Míseček přiřítil kdosi na skůtrutrutrujutrutrutru. To se mi snad zdá, nebo je Žížala nezničitelnej!!!

WP_20170127_12_59_44_Pro
WP_20170127_14_10_23_Pro
WP_20170127_14_48_45_Pro
WP_20170127_15_23_13_Pro
WP_20170127_15_45_51_Pro
WP_20170127_15_54_50_Pro
WP_20170127_15_54_57_Pro
WP_20170127_16_06_01_Pro
WP_20170127_16_06_11_Pro
DSCN7153
WP_20170127_16_44_02_Pro
WP_20170127_18_04_06_Pro
DSCN7154
DSCN7155
DSCN7156
DSCN7157
DSCN7158
DSCN7159
DSCN7160
DSCN7162
DSCN7163
WP_20170127_22_47_53_Pro
WP_20170127_23_36_24_Pro
WP_20170127_23_41_21_Pro
DSCN7169
DSCN7172
DSCN7173
WP_20170128_10_19_45_Pro
DSCN7175
DSCN7176
DSCN7177
DSCN7178
WP_20170128_11_24_53_Pro
WP_20170128_11_25_01_Pro
WP_20170128_11_51_00_Pro
WP_20170128_11_51_03_Pro
DSCN7179
DSCN7180
DSCN7181
DSCN7182
DSCN7183
DSCN7184
DSCN7185
WP_20170128_13_24_39_Pro
DSCN7186
DSCN7188
DSCN7190
DSCN7191
DSCN7192
DSCN7193
WP_20170128_16_00_54_Pro
DSCN7194
DSCN7195
DSCN7196
DSCN7197
DSCN7198
DSCN7200
DSCN7203
WP_20170128_16_55_20_Pro
WP_20170128_16_55_24_Pro
DSCN7204
DSCN7205
DSCN7206
DSCN7208
DSCN7210
DSCN7211
DSCN7212
DSCN7213
DSCN7214
WP_20170128_18_18_39_Pro
DSCN7216
DSCN7217
DSCN7218
DSCN7219
DSCN7220
DSCN7222
DSCN7223
DSCN7224
DSCN7225
DSCN7226
DSCN7227
DSCN7229
DSCN7230
DSCN7231
DSCN7232
DSCN7233
DSCN7234
DSCN7235
DSCN7236
DSCN7239
DSCN7240
DSCN7242
DSCN7243
DSCN7244
DSCN7245
WP_20170129_12_51_40_Pro
DSCN7246
DSCN7247
WP_20170129_15_17_16_Pro
20170128_145129
20170128_154254
PICT0029
20170128_141602
20170128_122831
PICT0010
PICT0015

Počet fotek: 106 | Poslední aktualizace: 3.2.17 13:23 | Generováno v JAlbum & Chameleon | Nápověda